Ana səhifə

Tanec smrti V pozdním středověku I příběh tance smrti


Yüklə 41.06 Kb.
tarix11.06.2016
ölçüsü41.06 Kb.
TANEC SMRTI V POZDNÍM STŘEDOVĚKU
I) Příběh tance smrti:


  1. A peste, fame et bello, libera nos Domine!: Historické zázemí a příčiny vzniku tance smrti

  2. Reminiscence středověkých tanců smrti napříč dějinami

II) Některé dochované tance smrti:




  1. Ve Francii

  2. V Itálii

  3. V zemích ovlivněných Itálií

  4. V Rakousku

  5. Ve Finsku

  6. V Dánsku

  7. V Německu a v Estonsku

III) Shrnutí a obecné úvahy o tanci smrti


IV) Zdroje

Alice Brotánková, septima


I) Příběh tance smrti
1) A peste, fame et bello, libera nos Domine!:

Historické zázemí a příčiny vzniku tance smrti

S příchodem křesťanství získala smrt nový význam. Stala se vrcholem života pozemského, po kterém přichází buď život věčný, nebo zatracení, podle toho, jak rozhodne poslední soud v čele s Bohem. Začalo být důležité být na ni řádně připravený. Právě v literatuře zabývající se ars moriendi můžeme hledat kořeny tance smrti. Jsou to především texty typu Dit des trois morts et des trois vifs (Slovo o třech mrtvých a třech živých), což je dílo nejasného původu, možná byzantský román z XI. století, rozšířené v Itálii a ve Francii. Vypráví o náhlém setkání tří bezstarostných mladíků s třemi umrlci. Mrtví živým vyprávějí o smrti a pekelných mukách.

Latinská elegická báseň Vado mori o třiceti třech dvojverších, z nichž každé začíná a končí slovy Vado mori (Zemřu), je dalším důležitým podkladem pro vznik tohoto motivu. Na rozdíl od předchozího spisu, jež je dialogem, zde na scéně stojí pouze umírající. Třetím zdrojem je pak rukopis z Würzburgu, který je již skutečným tancem smrti.

Lidové pověry o mrtvých tančících o půlnoci na hřbitovech se objevovaly již mnohem dříve, ale tanci smrti takovému, jakého ho známe dnes, dala za vznik až epidemie Černé smrti, která vypukla roku 1348. Smrt byla najednou všudypřítomná. Války, hlad a mor, duševně nemocní králové Anglie (Jindřich VI.) a Francie (Karel VI.), papežské schizma, občanské nepokoje, návrat satanismu a pronásledování čarodějnic, Savonarolova teokratická diktatura ve Florencii a strach z konce světa. Všechny tyto jevy, ať způsobující, nebo odrážející psychologický otřes a všeobecný zmatek ve středověké společnosti, tvoří úrodnou půdu pro zrození takových motivů v umění jako je Triumf smrti v Itálii, zejména francouzské Setkání tří živých a tří mrtvých a Tanec smrti.

Černá smrt nezpůsobila žádný přelom ve výtvarném umění. Motivy i styl zůstaly skoro stejné, ovšem tanec smrti byl novým fenoménem. První bezprostřední reakcí na mor je freska Triumf smrti v pisánském Camposantu z roku 1350. Cesta ke vzniku tanců smrti v podobě obrazu je složitější. Díky epidemii moru slavila smrt v Evropě vítězství. Bylo tedy zapotřebí připravit duši na poslední soud, což se dělo zejména formou dramatického kázání a textů typu ars moriendi. Bylo nutno opovrhovat pozemskými statky a pokušeními světského života.

Tance smrti jako takové se tedy objevily zprvu v literatuře jako forma kázání. Jednalo se o německé a francouzské poemy, rozhovor mezi živými a mrtvými, v čele s postavou kazatele. Zatímco v Německu se jednalo spíše o žalozpěv živých provázený odpověďmi mrtvých, ve Francii zve mrtvý živého do tance. Navíc francouzský tanec smrti je mnohem ironičtější a urážlivější, co se týče sociálního postavení živých. Nespokojí se pouze s konstatováním, že smrt si vezme každého bez ohledu na postavení, moc a peníze, ale neodpustí si uštěpačné poznámky. Tyto poemy byly dost možná zpívané a zcela určitě zdramatizované, popřípadě tančené.

K básním přibyly brzy ilustrace. K rychlému rozšíření pak přispěla xylografie a vynález papíru, a také dominikáni se svými Bilderbogen, tedy deskami s natištěnými obrázky. Nejznámějšími díly tohoto druhu je německý dřevoryt Codex Palaticum germanicum z roku 1465 a francouzské tištěné vydání tanců smrti z roku 1485 od Guyota Marchanda. Knihtisk šíření rytin samozřejmě ještě uspíšil.

První freska se objevila na hřbitově Neviňátek v Paříži, ovšem nedochovala se do dnešních dob. Vznikla v době hladomoru a moru ve Francii, kdy byla část království obsazena Anglií, převládala občanská nespokojenost a Jana z Arku poprvé uslyšela hlasy svatých. Pařížská freska se stala rychle oblíbenou a začaly se šířit kopie.

Podle fresek byly zhotovovány rytiny, které zase sloužily dalším malířům jako model nebo inspirace. Jedny z nejstarších vznikly pod záštitou dominikánů a od nich se zájem o tance smrti šířil na představenstva farností a posléze obecní zastupitelstva. Tanec smrti se postupně stal nedílnou součástí charakteru středověkých měst, aby pak putoval dál na venkov a tam se dochoval dodnes jako ozdoba kostelů, hřbitovů a kostnic v malých vsích na periferii.


2) Reminiscence středověkých tanců smrti napříč dějinami

Také renesance vnímá smrt jako nedílnou součást života, postupem času se ale její místo ve společnosti a její podoba ve výtvarných dílech mění. Také v novověku je lidstvo sužováno chorobami, například syfilidou, nemocí z Nového světa. Nezmizeli ani vyznavači satanismu, neutichají hony na čarodějnice. Zároveň probíhá v Evropě vlna reformace. Významní myslitelé oné doby, Erasmus Rotterdamský a Martin Luther, se zdají vzdalovat od tématu ars moriendi, ale ve skutečnosti na ně poukazují. Pořád totiž přetrvává strach z posledního soudu. V Německu vznikají nové tance smrti a staré jsou obnovovány.

Zpodobňování smrti se ale vrací zpět k alegorickému vyjádření jako v antice namísto středověké personifikace. Čím dál častějším motivem jsou vanitas (marnosti). Jedno z nejznámějších renesančních děl s tématem tance smrti je Les simulacres de la mort (Modely smrti) od Hanse Holbeina, působivé dílo zachycující různé lidi uprostřed práce, které smrt náhle přepadává. U každé scény nechybí ani svědci. Holbeinovo dílo však působí skoro dekorativně a tak se pod jeho vlivem z tanců smrti stává téměř všední záležitost. Motiv se v renesanci stal světštějším, fungoval jako obraz společnosti a sociální satira, občas tíhnoucí až k maškarnímu reji. Jeho funkcí byla výzdoba, ne poučení. Estetika začíná převládat nad obsahem.

Později už ani staré řády nejeví o tance smrti zájem, a tak se nejčastějším místem jeho výskytu stávají hřbitovy. Vzdálenost smrti od města se tak zvětšuje. Různá mementa mori a vanitas, figurující jako dekorace na nejrůznějších předmětech včetně svatebních truhel, již neděsí, jen nenápadně připomínají nevyhnutelnost smrti. Umírání přestává být nedílnou součástí každodenního života, a tak začínají být tance smrti nepochopeny a postupně mizí pod nátěry.

Tance smrti v Evropě vycházely ze dvou zdrojů, z německého, popřípadě germánského, a francouzského. Šířením do dalších zemí Evropy pak získávaly nové originální formy podle toho kterého národa. Historici jsou schopni tyto dva hlavní vlivy posuzovat na základě podoby textu. Ve francouzských tancích smrti nevystupují ženy. Liší se také hierarchie postav.

Z Francie se tance smrti šířily zprvu do Anglie, kde se ale většinou nedochovaly, protože je smetla vlna reformace, a poté do Španělska, kde se ale pro změnu moc neujaly, leda jako divadelní hry, což je možná zapříčiněno prosperitou této země v oněch dobách. V Itálii se také zachovalo několik hodnotných tanců smrti, hlavně na severu, ale můžeme pozorovat řadu odlišností od francouzské předlohy. Hovoří pouze mrtví, fresky jsou zvenčí na kostelech a důležitou se stává estetická hodnota, takže smrt se objevuje jako kostlivec a ne jako mrtvola v rozkladu. Navíc se v Itálii tanec smrti vůbec nešířil v podobě dřevorytů. Na oblíbenost motivu měl patrně vliv i známý Triumf smrti v Pise a co se literatury týče Petrarcovy Triumfy. Z Itálie se tance smrti dostaly do Chorvatska a Slovinska, je tu patrný vliv italských fresek, postavy například směřují zleva doprava, a ne obráceně jako ve Francii.

Francouzská větev ale brzy narazila na zastarání motivu a jeho neoblíbenost, což zapříčinilo její zánik. Následující staletí byly totiž tance smrti považovány za cosi barbarského, občas byly dokonce nenáviděny. Kvůli nedostatku péče je dnes často možné vidět fresky poškozené, přemalované nebo zničené.

V Německu naproti tomu měl motiv dlouhý život trvající až do XVIII. století. Německé tance smrti se nedržely úzkostlivě jednoho vzoru jako francouzské, a proto zde byl větší prostor pro originalitu. Výběr postav například odpovídal místním poměrům.

Romantismus se svou zálibou ve zkoumání středověku vyvolal opětovný zájem také o tance smrti. V XIX. století je objeveno mnoho fresek, a tak se motiv stává předmětem bádání. V Německu však panuje o toto téma nezájem. Poslední velkou vlnu umění inspirovaného smrtí zažila Evropa po první a pak i po druhé světové válce. Je třeba na ně nahlížet také v uvedených historických souvislostech.
II) Některé dochované tance smrti:

1) Ve Francii

Freska v Kermarii v Bretagni vznikla někdy mezi lety 1490-1500. Je umístěna v hlavní lodi kostela. Dominující jsou zde tři barvy, a to okrová, červenohnědá a bílá, což ale může být způsobeno stářím malby. Zajímavé je rozdělení tanečníků arkádami. Není jasné, kterým směrem průvod vlastně směřuje. Mrtví jsou zpodobněni jako nažloutlé či sinalé mrtvoly.

Ve vsi La Ferté-Loupiére směřuje Tanec smrti, vytvořený během let 1500-1510, zprava doleva, tedy stejně jako většina francouzských danse macabre. Nachází se v hlavní lodi kostela Saint Germain. Působí propracovaněji, postoje zobrazených osob jsou přirozenější, vidíme větší návaznost, dokonce až jakoby stísněnost postav. Škála barevnosti je už širší, než třeba v Kermarii, a to i přes skutečnost, že pozadí je bílé. Růžový rámec kolem scény ji činí celistvější. Zdobné oblouky nad hlavami postav jsou nejspíš namalovány náhodně, pokud by měly vyzdvihovat urozenější osoby, nedává smysl, aby byly nad měšťany. Vedle Tance smrti zde nalezneme i zpodobnění Setkání tří živých a tří mrtvých.

V Meslay-le-grenet byla freska asi nedávno zrestaurována, což ji činí poněkud méně věrohodnou, zvláště co se týče barevné tonality. Je z roku 1490. Spolu s výjevem danse macabre zde opět figurují Tři mrtví a tři živí. Na této nástěnné malbě jsou už patrné emoce, postavy se vzpírají, v obličejích se zračí hněv či smutek.

Z některých fresek už zbyly jen fragmenty. Tak je tomu například v Kernasclédenu, kde můžeme z původní malby z let 1440-1460 vidět už jen zbytky. Nachází se v příčné lodi. Daleko větší pozornost tu na sebe poutá freska znázorňující očistec.

V La Chaise-Dieu se nachází freska zhotovená roku 1470. Nevypadá příliš autenticky, kontury jsou možná doplněné v současnosti. Výrazná je zde především ostrá červeň pozadí, Malba je považována za svým způsobem jedinečnou, neboť nejspíš není ovlivněná žádnou jinou francouzskou freskou, například pařížskou.

2) V Itálii

Významná freska se nachází v Clusone. Zde si disciplini neboli flagelanti nechali vyzdobit roku 1485 svou oratoř hned třemi nejvýznamnějšími tématy se smrtí, a to jejím Triumfem, Tancem smrti a Setkáním tří živých a tří mrtvých. Malba je na venkovní stěně budovy. Postavy netančí a směřují zleva doprava. Barvy jsou velmi výrazné a syté, malba je nejspíš zrekonstruovaná. Ozdoby nad Triumfem smrti jsou asi pozdějšího data.

Také v Pinzolu je nástěnná malba, vytvořená Simonem Baschenisem roku 1539, zvenku na zdi kostela svatého Vigilia (Chiesa San Vigilio). Jedná se o velmi sofistikovaný Tanec smrti, kdy jsou živí oděni v bohatě zdobené, ornamentální drapérie a mrtví se objevují jako kostlivci. Zcela vlevo hrají tři kostlivci na hudební nástroje. První nese na hlavě korunu, zpodobňuje smrt jako královnu světa, paní všech. Hned po mrtvých hudebnících následuje ukřižování, což je způsobeno vlivem františkánů, ovšem Kristus je rovněž probodnut šípem jako ostatní postavy vedené kostlivci, což naději na boží milosrdenství trochu vzdaluje. Jako kdyby smrt říkala: I Ježíš se mi musel podrobit. Barvy jsou zemité, převládá okr, červenohnědá, výjimečně se na detailech vyskytuje zelená. Působivá je smrt na okřídleném koni zcela vpravo, možná se jedná o jezdce z Apokalypsy. Stínování, důraz na estetickou stránku a konečně také vzhled oděvů naznačují, že freska je již spíše renesanční.

3) V zemích ovlivněných Itálií

Velmi cenná nástěnná malba z roku 1474 se nachází uvnitř hřbitovního kostela Panny Marie na Skalách (Crkva svete Marije na Škrilinah) v Beramu na poloostrově Istrie v Chorvatsku. Autor je znám jako Vincenc z Kastavu. Předlohou byly sice italské tance smrti, jak lze soudit i podle směru průvodu, ovšem malba je znatelně ovlivněná východním byzantským stylem. Přestože malíř patrně usiloval o plastičnost a realističnost, kontury, zejména v obličeji, zvláštní tvar očí a záhyby na plachetce královny připomínají ikony. Celkově se dílo jeví jako neumělé, vesnické a lidové, což mu ovšem nijak neubírá na významu.

Opevněný kostel v Hrastovlje ve Slovinsku je zapsán na seznamu Unesco díky freskám z roku 1490 od Jana z Kastavu zobrazujícím tanec smrti. V boční lodi kostela Nejsvětější trojice je opět možné vidět malbu ovlivněnou ikonami, čehož si lze povšimnout hlavně na obličejích a záhybech látky. Barevnost je velmi rozmanitá a výrazná. Tanec opět směřuje zleva doprava.

Pozn.: Nikde není zmíněna souvislost, příbuzenství, či jiný vztah mezi oběma malíři z Kastavu.

4) V Rakousku

Kostnice v Metnitz byla dřív ozdobena malbami z roku 1546, ty však byly odstraněny a jejich fragmenty jsou zakonzervovány a uloženy v muzeu. Na budově jsou teď vymalovány kopie původních fresek. Umrlci mají rozříznutá břicha podle zvyku vyjímat mrtvým vnitřnosti.

5) Ve Finsku

V kostele svatého Mikuláše v Inkoo je freska z let 1510-1520, vypadá však mnohem starší. Omezuje se pouze na šest postav živých se smutným výrazem ve tváři, u nichž je jen těžko rozeznatelné, koho představují. Mrtvé znázorňují jakési usmívající se stíny s kosou a lopatou. Celá freska je vymalována vpodstatě několika odstíny jedné barvy, a proto se jeví velmi jednotně. Náznak krajiny v podobě rozpukané půdy, stylizované květiny a dekorativní rám výjev velmi ozvláštňují. Postavy mají až mongoloidní rysy.

6) V Dánsku

Na ostrově Møn působil malíř známý pod názvem Elmelundský mistr. Ten vymaloval i kostel v Nørre Alslev, a to roku 1480. Značně úsporný Tanec smrti je vyvedený velmi dekorativně, avšak poněkud neuměle. Zato si autor dal záležet s výzdobou v podobě abstraktních tvarů, florálních motivů a zjednodušené krajiny. Malba díky stylizovaným postavám a důrazu na ornamentální prvky vzdáleně připomíná insulární umění. Z mrtvých tanečníků vylézají nejspíš hadi, což je symbol rozkladu lidského těla po smrti.

7) V Německu a v Estonsku

Jedním z nejznámějších malířů tance smrti se stal Bernt Notke, tvůrce slavného plátna v Lübecku, vytvořeného v roce 1463 a zničeného za druhé světové války roku 1942. Jeho zjednodušenou verzi pak namaloval také v Tallinnu, v letech 1475-1500, kdy bylo hlavní město Estonska známé jako Reval. Lübecký i revalský obraz jsou renesanční, což poznáme podle důrazu na umělecké provedení, podle použití perspektivy a hlavně podle pozadí v podobě krajiny. Jedná se vlastně o panorama o tři sta šedesáti stupních, z čehož vyplývá, že postavy tančí v kruhu. Malba je velmi precizní, detailní. Historicky cenný musí být pohled na město Lübeck a jeho přístav v XV. století. Lépe než jinde tu můžeme pozorovat kontrast mezi statickými živými a dynamickými kostlivci.


III) Shrnutí a obecné úvahy o tanci smrti

Tance smrti vyjadřují především sílu smrti a její všemohoucnost. Zdůrazňují rovnost všech lidí, smrt si může vzít každého bez rozdílu věku, pohlaví a sociálního postavení. Připomínají zbytečnost urozeného původu, bohatství, moci a nahromaděných statků tváří v tvář smrti. Snaží se sdělit: chovej se tak, aby tě smrt nezaskočila nepřipraveného. Mají pozorovatelem otřást, mají ho odpuzovat. Vyrostly z všeobecné existenční nejistoty po vypuknutí moru. Dávají prostor pro kritiku panovníka, šlechty a církve. Vznikly v městském prostředí. Jsou charakteristické určitou zvráceností, kdy smrt nutí mrtvé nebo strachem strnulé živé, aby se pohybovali, a nepřirozenou radostí nad odchodem ze světa. Existovaly v různých podobách od miniatur po velké nástěnné malby. Fresky byly obzvláště vděčnou formou, protože je mohl vidět co největší počet lidí a to každou neděli po celý život na zdech kostela. Obraz je knihou chudých, umožňuje pouhým zrakem vnímat obsah kázání. Liší se pojetí dominikánské a františkánské. Františkáni totiž přinášeli laskavější přístup, zdůrazňovali boží milosrdenství. Na freskách jimi ovlivněných tak můžeme najít ukřižovaného Krista jako jeden z hlavních prvků. Kříž vítězí nad smrtí. Připomíná křesťanům, že jejich hříchy budou odpuštěny.

Z tanců smrti je možné zjistit dobové složení společnosti a čím se zabývala. Neobjevují se vůbec ve východní, ortodoxní Evropě.

Po tomto shrnutí přicházejí myšlenky v podobě otázek. Neměly by mít tance smrti místo i ve společnosti odvyklé vidět umírání a neochotné připustit dokonce i stárnutí, kde jsou úvahy o smrti, nutnosti se na ni připravit a o věčném životě něčím, o co většina lidí nejeví zájem? Nepůsobily by pouze jako cosi bizarního, co se vynořilo z dávno zapomenutých dob, aby mohlo vyděsit či pobavit? Pokud se společnost svou vlastní kritikou očišťuje a vylepšuje, není každý další prostor pro politickou a sociální satiru vítaný? Ale kdyby nyní vznikla obrovská freska Tance smrti na nějakém rušném místě ve městě, například v obchodním domě, vnímal by někdo její obsah? Není tedy třeba přetavit tance smrti ve zcela jinou formu, například audiovizuální umělecké dílo? Nebo nebude vadit, když budou zapomenuty?


IV) Zdroje

Knihy:


André Corvisier: Tance smrti

Klaus Bergdolt: Černá smrt v Evropě

Norbert Ohler: Umírání a smrt ve středověku

Internetové stránky:

dodedans.com

lamortdanslart.com

medievalist3.blogspot.com

totentanz-online.de



danielmitsui.com

wikimedia.org


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©kagiz.org 2016
rəhbərliyinə müraciət