Ana səhifə

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta


Yüklə 0.55 Mb.
səhifə9/19
tarix10.06.2016
ölçüsü0.55 Mb.
1   ...   5   6   7   8   9   10   11   12   ...   19

Přijímaní nemoci



Největší vítězství je vítězství sám nad sebou. – Galderón Pedro de La Barca
Sílu přijetí nemoci a vyrovnání se s ní nemá každý. Není samozřejmostí,
že se pacient neuzavře do sebe, do vlastního světa a nepřestane komunikovat s okolím. Osoba, která během života onemocní, prochází několika fázemi smíření se s diagnózou. Často musí odmítat pomoc ostatních, aby se nestal nesamostatnou bytostí,
závislou na pomoci druhých. Jindy se naopak musí dožadovat pozornosti.
Vágnerová (1999, s. 133): „Jakýkoliv defekt nepostihuje jen určitý orgánový sytém, ale ovlivňuje celou osobnost postiženého jedince a vytváří specifickou sociální situaci. Postoj laické veřejnosti mívá často charakter předsudku. Podobné postojové stereotypy ke společnosti zdravých lidí si vytvářejí i postižení.

Vrozené a později získané postižení se v mnoha směrech liší, mají jiný objektivní i subjektivní význam. Psychologické problémy postižených lidí mohou být odlišné v závislosti na druhu defektu, jeho závažnosti, ale i vzhledem k typickým osobnostním vlastnostem. Každé postižení má svoje typické primární důsledky, které vedou k dalším sekundárním obtížím. Různá postižení vyvolávají rozdílné reakce společnosti, někdy může jít až o sociální stigmatizaci.“


Přijetí nemoci pacientem je závislé na jeho sociálních vazbách. Je důležité,
zda a jaké má rodinné zázemí, přátele, lidi kolem sebe. Nezřídka v těžkých chvílích může pomoci i domácí mazlíček. Významnou roli hraje důvěra pacienta k lékaři a ošetřujícímu personálu. Informace o tom, že máme nějakou nemoc vyvolává obvykle několik reakcí. Pacient prochází nejprve fází šoku. Následuje fáze popření
a odmítnutí
. Jsou to přirozené reakce na cestě za přijetím své diagnózy. Stejně tak jsou běžné pocity úzkosti, deprese, truchlení, vzteku a bezmoci. Tato stádia jsou spojena s otázkami pacienta jako například „Proč se to stalo? Proč zrovna já? …“ Na reakci nemocného má vliv i to, jak se svou diagnózu dozvěděl. Často se stává, že pacient nechce vědět žádné informace o nemoci, nezajímá ho prognóza ani možná léčba. Obrannou reakcí je také hledání příčiny nebo viníka nemoci. Tím může být cokoli (lékař, porod, stres, partner, práce, vyšší moc nebo i nemocný sám).

Po těchto negativních pocitech přichází, ne však u každého pacienta, proces přijetí neboli postupné akceptace a smíření se se svým onemocněním.


Tato fáze je také někdy nazývána fází realismu. (Havrdová, 1999, 2006)
Havrdová a kol. (2006, s. 104-105) rozlišuje aktivní a pasivní obranný postoj k přijetí nemoci. Pasivní varianta je deprese, smlouvání. Mezi aktivní postoj řadí agresi. Je důležité mít informace o nemoci, abychom věděli, co nás čeká. Předpokladem
pro léčbu psychoterapií, relaxací či antidepresivy, je přiznání si, že trpíme depresemi.
Havrdová a kol.v knize Je roztroušená skleróza Váš problém? (1999, s. 127) píše: „…Jinak hrozí ta nejběžnější reakce, která ohrožuje lidské vztahy: hněv.
Ten je vyjadřován přímo i nepřímo a je vždy destruktivní. Je to reakce velmi běžná. Zpočátku, když se pacient cítí zaskočen, hněvá se na nemoc samu i na sebe, pokud mu nemoc klade určitá omezení v jeho aktivitách. Jenom nalezením pozitivních řešení, přestavěním hodnotového žebříčku a schopností otevřeně mluvit o svých problémech bez obviňování osudu nebo svého okolí, se pacient i jeho okolí může s hněvem
i s nemocí samou vyrovnat. Lidé se dokáží nemoci přizpůsobit nebo v tomto přizpůsobení selhávají. Nezávisí to na míře postižení, daleko větší roli hraje osobnost, podpora okolí. Svou roli zde má i profesionalita odborné péče,
která je jim poskytována.“
Jak se se svou diagnózou vyrovnali různí lidé a jak je ovlivnila se můžeme dočíst v knize Jak mi ereska změnila život (Petrášová, 2008, s.1). Monice Procházkové, které je 14 let, byla RS diagnostikována v 10 letech a kromě toho trpí oční vadou:

„Po nemocnicích jsem jezdila už od malinka, i když mě ereska zastihla


až v deseti letech. Kromě RS mám taky zrakovou vadu a ta je pro mě asi to nejhorší. Často jsem mívala problémy ve škole, hluk ve třídě, a někdy i neochota učitelů,
mi učení strašně ztěžovaly. Jenže jsem slyšela: ,Vždyť ona jen špatně vidí,
jinak jí nic není´, a tím všechno haslo.

V listopadu 2004 jsem dostala první ataku a tím pádem se mi život obrátil naruby. (…) Mně osobně ereska spíš pomohla, než uškodila. A i když vím,


že se to bude časem zhoršovat, říkám si, že jsem mohla dopadnout daleko hůř. (…)

Jsem v osmé třídě a to mě přivádí na otázku: Co dál? Zvládnu vystudovat gymnázium? Nebo bude lepší odejít do speciální školy pro zrakově postižené?


Tam bych ale musela být na internátu a vážně nevím, jestli bych to sama zvládla. Na tuhle otázku zatím odpověď neznám, ale snad se to časem vyřeší.

Eleanor Rooseveltová řekla: ,Sílu, odvahu a sebedůvěru získáte vždy,


když se přestanete dívat strachu do očí. V tu chvíli jste schopni si říct, přežil jsem jednu hrůzu. Unesu i tu další, která přijde.´

A já si říkám: ,Možná bude i hůř, ale musíš se radovat z toho,


co právě prožíváš.´“
Petrášová (2008, s. 13): „Paní Marta Bednářová, má RS od svých 52 let a nyní
jí je 63 let. Vydala asi 15 knižních titulů a působila jako redaktorka v Dobrém večerníku a týdeníku Nedělní blesk, až do roku 1997, kdy onemocněla. Stále publikuje, i když
je v plném invalidním důchodě.

Jednoho dne vstoupil do kanceláře účetní firmy a požádal mě, abych vyplnila jakýsi dotazník, na jehož základě bude mít majitel vydavatelství úlevu na daních, protože zaměstnal invalidu. Dotazník jsme si přečetla a ani v nejmenším netušila,


že vzápětí obdržím takovou ránu, ze které jsem se dosud nevzpamatovala a už asi v životě nevzpamatuji. Tak se podívejme, ozvala se od svého kafíčka paní sedící naproti mně: ,To jsou mi dneska novoty, tak oni mrzáci živí šéfy.´

Hned druhý den jsem dala výpověď, bolest v duši to však nezmírnilo.



Jak poeticky nevinně mi nedávno znělo cestou na nákup radostné zvolání malého klučiny, který se batolil vedle své maminky: ,Jé, ta paní jede sama!´ maminka, celá rudá, kloučka napomenula, že se to nesluší, jenže mně jeho upřímná radost
nad mým samohybem rozesmála. Dobře jsem věděla, že až se tenhle mladý muž s plenkou v gatích dospěje, určitě mu mrzáci, živící své šéfy, nepřijdou na mysl.“
Burnfield (1998), autor knihy Můj život s „ereskou“, lékař, psychiatr a zároveň pacient, který se potýká s RS přes třicet let, podává autentické informace
jak z medicínského hlediska, tak ze své osobní zkušenosti. Píše, že je důležité truchlit nad ztrátou zdraví, abychom mohli nemoc, která nás potkala přijmout za svou.
Pocity při zjištění diagnózy přirovnává k reakci nad ztrátou někoho blízkého.


1   ...   5   6   7   8   9   10   11   12   ...   19


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©kagiz.org 2016
rəhbərliyinə müraciət