Ana səhifə

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta


Yüklə 0.55 Mb.
səhifə8/19
tarix10.06.2016
ölçüsü0.55 Mb.
1   ...   4   5   6   7   8   9   10   11   ...   19

Mateřství, sexualita a vztahy

Kdo po slunci v noci pláče, slunce nepřivolá, slunce neuvidí. Jenom o třpyt hvězd


se šidí.“ - Thákur

Obecně bylo téma jako sexualita, mateřství nebo problémy ve vztazích tabuizováno, v dnešní společnosti je tomu spíše naopak. Téma sexuality nalezneme v mnoha diskuzích, ve všech oblastech kultury, mnoho lidí odhaluje svoje osobní vztahy a posunuje hranice soukromí. Nicméně sexualita u osob s nějakým postižením
či nevyléčitelným onemocněním stále není dostatečně prozkoumána.

Velmi důležitá u partnerů je otevřenost a upřímnost, zvláště, je-li jeden z nich pacientem s roztroušenou sklerózou. Partneři by se měli naučit o svých intimních potížích komunikovat a zbavit se mnohých předsudků. Naleznou-li společné řešení problému, může to velmi pozitivně ovlivnit průběh celého onemocnění. Podstatou naplnění vztahu a lásky k ostatním je důležitá pozitivní sebeláska.

Tato nemoc, stejně jako mnohé jiné choroby, ovlivňuje sexuální touhy člověka. Co se týče těhotenství, jedná se ještě o závažnější otázku, protože je známo,
že roztroušená skleróza se velice často objevuje u žen po porodu. Gravidita může,
ale i nemusí, mít vliv na další průběh roztroušené sklerózy. Podle výzkumů nemá těhotenství vliv na konečný stupeň postižení ženy s roztroušenou sklerózou. S těhotenstvím je také spojena problematika dědičnosti.

Dříve bylo ženám s touto diagnózou doporučováno nemít děti.


Dnes je rozhodnutí na ženě samotné, případně na ní a jejím partnerovi. Jedná se o velmi zodpovědné rozhodnutí.


Mateřství a těhotenství
Liberdová (1997, s. 24) píše: „Za deset let společné činnosti s postiženými RS jsem poznala mnohé ženy, které založily rodinu proto, že po dítěti toužily
nebo otěhotněly nechtěně. V obou případech však nevěděly, že mají RS. U jiných žen
se nemoc projevila právě po porodu. V těchto případech ženy vlastně o ničem nerozhodovaly. Buď tato situace prostě vznikla, nebo měly přirozenou touhu rodinu založit. Proto ji založily a jejich těhotenství nebylo narušováno žádnými obavami. Přesto se zdravotní stav mnohých z nich zhoršil, u některých přechodně, u jiných trvale. Na otázku, zda by měly dítě, kdyby znaly diagnózu, nejčastěji odpovídaly:
,Vůbec nejsem schopna říci, co bych dělala, opravdu nevím. Naštěstí jsem to tenkrát nevěděla, jinak bych asi neměla tu odvahu.´

Pro každou ženu, která ví, že má RS, je rozhodnutí o založení rodiny velice těžké. Faktem zůstává, že by rozhodně nemělo být vedeno jen touhou, ale v prvé řadě zodpovědným zvážením všech známých skutečností. Důležitým předpokladem


by přitom měl být relativně stabilní partnerský vztah mezi nastávajícími rodiči.
Žena by měla mít pevné zázemí nejen v partnerovi, ale také ve svých či jeho rodičích. Vzhledem k nejisté zdravotní situaci matky by mělo být v rodině předem dohodnuto, kdo jí bude pomáhat o dítě pečovat. Dále je nutné zvážit, kdo by se mohl o dítě starat trvale v případě, že matka toho nebude schopna.“
Problém může být i v případě, když nevíme, jak dítěti říci, že jsme - jako rodič - onemocněli roztroušenou sklerózou. Stefanie Lazai, autorka knihy Benjamín - rodinné starosti, píše příběh o chlapci, jehož matka onemocněla roztroušenou sklerózou. Chlapec se musel vyrovnat s nečekanými situacemi, jako například, že měla maminka ataku a bylo jí velmi špatně. Nebo, že nešel do školy, protože byl s maminkou
na vyšetření u neurologa. Chlapec se se svými pocity svěřuje kamarádovi ze školy,
panu učiteli ve škole a dědečkovi.
„Děti v rodinách postižených s RS vyrůstají se znalostí nemoci a invalidity z první ruky. Mnoho takových dětí se stane obvykle schopnými vnímat potřeby a pocity jiných. Paradoxně se však z některých dětí stávají sobci. Chybí jim povzbuzení,
aby vybalancovaly své potřeby být nápomocní se stejně důležitými potřebami mít své vlastní životy. Některé děti, které se snaží pomoci až moc nebo jsou příliš „dobré“, mohou dostat strach, že udělaly něco, co zavinilo RS jejich rodiče. Mohou potřebovat pomoc, aby překonaly pocit, že je jejich vina, že nemohou RS zastavit.“ (Minden S.
a Frankel D., Otevřeně o RS, 2005)
Havrdová (1999) píše, že počet atak je během těhotenství u ženy s RS snížen.
Je tomu tak z důvodu tvorby interferonu tau, který je tvořen placentou plodu. Jedná se
o imunologický mechanismus. Interferon tau je podobný interferonu beta,
který je používán při léčbě RS. Po porodu se však organismus vrací do původního stavu. Velmi často dojde tedy po porodu k rozvoji ataky či četnosti výskytu.

Dále uvádí pravidla pro snížení rizika vzniku či rozvoje RS, která by měla žena


s RS dodržovat. Jde nejen o rodinné zázemí, předem naplánované rodičovství. Plánování je důležité zejména kvůli vysazení nebo přerušení léčby.
Důležitá je i následná léčba RS u matky po porodu. Pokud je matka léčena například kortikosteroidy, je třeba přestat s kojením. Riziko zhoršení nemoci zvyšují i opakovaná těhotenství. K těhotenství by mělo dojít ve stabilizované fázi průběhu nemoci.
Podle Havrdové (2006, s. 12) se nedoporučuje těhotenství, pokud má žena více než dvě ataky během roku. S obdobím po narození dítěte jsou také spojeny faktory jako je nedostatek spánku, stres, vyčerpání, námaha aj., které mají vliv na průběh nemoci.
Za toto období je považováno prvních šest měsíců po porodu.
Ke zhoršení choroby dochází u žen také v menopauze. Havrdová (1999) upozorňuje i na zvýšenou pravděpodobnost výskytu osteoporózy u žen, v menší míře
i u mužů v tomto období.

Sexualita a intimita
S neurologickými poruchami bývá často spojena porucha erekce u mužů a porucha sexuality u žen. Podle Zámečníka a Nováka (2003) může být příčinou nejen postižení nervových drah, ale i psychogenní či hormonální porucha. Roztroušená skleróza však nemá vliv na plodnost spermií u muže.

Liberdová (1997) a Burnfield (1998) k sexuální problematice uvádí, že potíže


u mužů jsou častější než u žen s RS. Stejně jako u žen hraje velkou roli únava, svalová slabost, svalové křeč a navíc i strach z neúspěchu. Je třeba vypořádat se také s pocity deprese, které jsou s RS spojeny. Často dochází k impotenci, vyskytují se problémy s dosažením erekce. Ejakulace nebo orgasmus mohou být bolestivé. U žen může
být dalším faktorem působícím problémy v sexu i strach z otěhotnění. U žen se objevuje nedostatečné zvlhčení vaginální oblasti, necitlivost nebo bolest v genitální oblasti. Nejdůležitější je, jaký postoj zaujme partner osoby postižené RS. Svým chováním může totiž zásadně ovlivnit pohlavní nebo sexuální potíže. Cit, trpělivost, ohleduplnost
a zejména upřímnost jsou rozhodující faktory. Sexuální obtíže může také ovlivnit přítomnost ataky.
Liebscher k sexuální problematice uvádí (in Liberdová, 1997, Cesta ke zdraví,
s. 23): ,,Nejvíce jsou za tyto poruchy zodpovědná nervová centra v dolní části míchy, kde dochází často k přerušení nervových vláken, která způsobují narušení sexuálních reakcí, a jsou tedy pravou příčinou sexuálních poruch. Ochrnutí dolních končetin, poruchy močového měchýře a střev potíže ještě komplikují.“

Není správné se sexu vyhýbat kvůli obavám či jiným důvodům. Je správné o situaci otevřeně diskutovat. Jistým řešením, pokud je sexuální pud větší u jednoho z partnerů je masturbace. Před mnoha lety byla kritizována a odsuzována, mnohdy považována za příčinu nemocí. Ale podle odborníků vede ke snížení stresu a napětí, zmírňuje sexuální frustraci. I v případě dlouhotrvající organické impotence je možné, aby byl zachován sexuální život partnerů. Podle výzkumů je pro mnohé ženy příjemnější uspokojení orálním či manuálním stykem a snáze dosahují orgasmu. Burnfield (1998)



Burnfield (1998, s. 89-90): „Pamatuji si, že jsem hovořil s jednou ženou,
jejíž manžel měl eresku, o jejich sexuálních problémech. Její postoj byl citlivý
a osvěžující a komentovala to takto: ,Ať už je někdo postižený nebo ne, na tom opravdu nezáleží. Někteří lidé budou mít vždycky sexuální problémy, zatímco jiní se přizpůsobí všemu, cokoli se stane.´“
Důležitým faktorem může být podle amerických psychologů i to, zda má člověk doma zvíře. Důvodem je citový vztah ke zvířeti, fyzický kontakt, relaxace.
Vychází to ze studií, kdy vidíme, jak je důležitý fyzický kontakt, protože zvířecí maminka pečuje o svá mláďata tak, že je olizuje, dotýká se jich, laská je apod. Stejně vychovávají lidé své děti. Existuje i několik studií zabývající se zvýšeným výskytem poruch chování či učení a jiných psychopatologií například u dětí žijících v dětských domovech, kde jim chybí především pocit jistoty, lásky, něhy a „mazlení“. (Burnfield, 1998; Liberdová, 1997)
Burnfield (1998, s. 88): „Je snadné dotýkat se lidí, kteří pociťují zármutek,
držet je za ruce nebo je objímat, ale dotýkat se někoho, kdo prožívá depresi, je mnohem obtížnější. Na naše doteky nereagují, mají pocit, že si je nezaslouží a obecně se litují. Dotýkat se postižených lidí může být také obtížné. Postižení může vyvolat pocity odporu nebo strachu. Postižení lidé mají někdy odpor sami k sobě, myslí si, že nejsou atraktivní pro ostatní a nezaslouží si fyzický nebo sexuální kontakt. Tato ubohá představa sebe sama často vede k tomu, že člověk úplně odejde ze společenské scény, zanechá sexuálních vztahů, anebo se příležitostně stává pravý opak – člověk dychtí
po opakovaných ujištěních přízně těch ostatních, pokouší se své nedostatky vynahradit něčím jiným a jeho požadavky nejsou pro ostatní přijatelné.“

Manželství a vztahy
Je zřejmé, že v rodinách, kde se vyskytuje pacient s RS je vyšší procento rozvodovosti. Burnfield, který trpí třicet let roztroušenou sklerózou, ale zároveň je lékařem, psychiatrem a autorem publikace Můj život s ereskou říká, že pokud je partnerský vztah nestabilní, stejně by došlo k jeho zániku. Pokud je manželství pevné, může ho naopak třeba onemocnění jednoho z partnerů ještě posílit. Roztroušená skleróza, stejně jako jiná nemoc, by neměla být stavěna do role původce rozpadu manželství. Protože v každém vztahu se vyskytuje mnoho faktorů, které jej mohou ohrozit. Může to být finanční krize, nevěra, nemoc nebo postižené dítě.
Havrdová a kol. v knize Je roztroušená skleróza Váš problém? (1999, s. 127) píše: „Často se zapomíná na to, že nejen člověk, u něhož byla diagnostikována RS,
se musí s přijetím nových situací vyrovnat, ale i členové rodiny. Partner, rodiče a děti. I těm by měla být poskytnuta psychoterapeutická podpora.“ Péče by tedy neměla
být zaměřena pouze na pacienta, ale i na jeho blízké okolí.
Burnfield (1998, s. 79): „Mohu vůbec někdy vědět, jak se moje žena cítí?
Ví někdo z nás, kteří máme eresku, jaké to je žít s někým, kdo má tuto nemoc?
Ne, to vědět nemůžeme. Je to jejich zkušenost, něco, čemu mohou porozumět jen naši manželé a manželky a sdílet to s námi. Ale můžeme si alespoň uvědomit,
že oni také trpí. Jsou postižení ereskou jiným způsobem, ale jako my musí truchlit
nad tou ztrátou a vyjadřovat svůj pochopitelný vztek a nelibost.“
A stejně jako nemůžeme pochopit, jak se cítí manžel pacienta s RS, nemůže nikdy vědět on, jak se cítí osoba, která má roztroušenou sklerózu. A jak dále píše Burnfield, nemůžeme brát jako samozřejmost pomoc partnera, rodiny či přátel.
Ne každý má to štěstí, že jsou všichni ochotni mu pomáhat a ulehčovat tíži, kterou musí nést. Otázkou zůstává, zda by Burnfield vedl tak aktivní a zároveň poklidný život, kdyby neměl děti a milující ženu.

Jiná situace nastává, když je nemocný jeden z rodičů, nebo dítě. Záleží ještě


na dalších okolnostech, kdy došlo k onemocnění, zda je osoba s RS svobodná,
kolik má dětí, jak jsou staré aj. Může se stát, že rodič se snaží svému dítěti, i když třeba již dospělému jedinci, za každou cenu nahradit ztrátu zdraví. Začne o něj příliš pečovat, daný jedinec má potíže se osamostatnit. Existují také situace, kdy se pečující partner dostane do role rodiče vůči druhému partnerovi. Jejich vztah je nerovný a partner bývá na svém druhovi závislý, protože se ztotožní s rolí dítěte ve vztahu. Tato situace bývá posílena, je-li pečující osobou žena a ve vztahu nejsou žádné děti. Pokud onemocní roztroušenou sklerózou jeden z rodičů, přichází ještě obava z dědičnosti.

Nebylo by spravedlivé říkat, že vztah může ovlivnit pouze rodič, pečující partner, přátelé. Ani není pravidlem, že pokud se nesmíří s diagnózou okolí,


je nemožné, aby se s ní smířil pacient sám. Záleží na osobnostních rysech pacienta. Osoby s RS často svádí své chování na nemoc. Pro jejich okolí je těžké posoudit,
co je příznak nemoci a co citové reakce na nemoc, jedná-li se třeba o depresi, pocity viny, egoismus nebo hněv.
1   ...   4   5   6   7   8   9   10   11   ...   19


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©kagiz.org 2016
rəhbərliyinə müraciət