Ana səhifə

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta


Yüklə 0.55 Mb.
səhifə7/19
tarix10.06.2016
ölçüsü0.55 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   ...   19

Diagnostika, léčba



Diagnostika

Liberdová (1997, s. 13): „Protože jde o vážné onemocnění, je sdělení diagnózy vždy problémem. Domnívám se, že partnerovi nebo nejbližším příbuzným by diagnóza měla být sdělena co nejdříve. Je to důležité nejen z hlediska plánování budoucího života rodiny, ale také pro její adaptaci na nový způsob života. Onemocnění totiž nepostihuje jen jednoho jejího člena, ale celou rodinu. Protože jde o chronické onemocnění,


které ovlivní další život všech členů rodiny, měl by si lékař udělat dostatek času k tomu, aby podal rodinným příslušníkům kvalifikované a přitom srozumitelné vysvětlení
o chorobě a o všem, co s ní souvisí. Jistě existují lékaři, kteří takto postupují.
Na druhé straně však vím od mnohých postižených, že se takto příliš často nestává. Nedostatečná informovanost vyvolává značné těžkosti (zejména emocionální
a sociální), které postižené rodiny prožívají. Často vedou k větší bolesti a utrpení než samotný fyzický rozvoj onemocnění.“

Ještě šetrněji by měla být sdělena diagnóza pacientovi samotnému. Většina pacientů uvádí, že bylo velmi těžké přijmout vyřčenou diagnózu RS, ale zároveň to bylo určitým ulehčením. Skončilo pro ně totiž období nejistoty a napětí, kdy nevěděli,


co se s nimi děje. Někdy si pacient, který netuší svoji prognózu, představuje mnohem závažnější onemocnění. Jakmile se osoba s RS dozví, co má za nemoc, může zahájit léčbu, hledat dostupné informace o onemocnění. Může také postupně změnit svůj životní styl v závislosti na prognóze a průběhu onemocnění.

Jistě najdeme i spoustu pacientů, kteří by raději pravdu nevěděli.


Záleží na osobnosti každého jedince. Není správné, aby se lékaři řídili heslem,
že čím méně toho pacient o své chorobě ví, tím lépe pro něj. Pacient většinou vytuší taktické manévrování, které v něm vyvolá pocity frustrace nebo neklid a paniku. Jedinec, kterému byla diagnostikována RS, nebo i příslušníci rodiny by se neměli bát po zjištění diagnózy navštívit psychologa či jiného odborníka, který by jim mohl pomoci, aby nezůstali s RS sami. (Lliberdová, 1997; Burnfield, 1998)

Petrášová ve své knize Jak mi ereska změnila život (2008) sbírá životní příběhy lidí s RS. Můžeme se zde dočíst poutavé vylíčení, jak se s diagnózou vyrovnali


a jak se učili znovu žít s RS. Monika Procházková, které je nyní 14 let,
trpí roztroušenou sklerózou 4 roky. Protože má ještě těžkou oční vadu, spousta příznaků i problémů ve škole se „svalovalo“ na to, že špatně vidí.
Pan doktor Taláb popisuje (in Řasová, 2005, s. 6-9), že včasnost a přesnost diagnózy může být počátek zmírnění příznaků, příznivější prognózy. Když je RS potvrzena, můžeme oslabit či zastavit chorobný proces díky nasazení účinné léčby. Součástí vyšetření je anamnéza pacienta a pozorování. Poprvé byla RS diagnostikována pouze na základě pozorování, které bylo porovnáno s pitevním nálezem pacienta.

Podle Havrdové a kol. (1999), Havrdové (2005) a Minden a Frankel (2005)


se provádí diagnostika RS pomocí zobrazovacích vyšetřovacích metod jako
je magnetické resonance (MRI). Díky ní můžeme pozorovat ložiska zánětu v CNS. Opakování vyšetření MRI nám ukáže aktivitu nemoci či rychlost vzniku ložisek, (příloha č. 5).

Havrdová a kol. (1999, s. 54): „MRI má samozřejmě i své nevýhody.


Nelze provádět u pacientů s kovovým implantátem, nebo mohou nastat problémy u pacientů, kteří trpí klaustrofobií. Vyšetření není prováděno u žen v období gravidity kvůli nepotvrzeným výsledkům vlivu na plod. Navíc počet ložisek zobrazovaných
na MRI není přímo úměrný hloubce postižení RS.

U pacientů starších 45 let lze často najít podobná ložiska nejen v typických oblastech pro RS (bílá hmota mozku a míchy, umístění především kolem mozkových komor), ale i šedé hmotě mozku. Je pak obtížné jejich odlišení od postižení drobných mozkových cév aterosklerotickými změnami. Také zánětlivé onemocnění cév – vaskulitida – může mít na MRI velmi podobný obraz jako RS.“


Další metodou je počítačová tomografie (CT – computer tomography).
Díky CT a MRI lze vyloučit nádorové onemocnění míchy.

Analýza mozkomíšního moku (likvoru), je také metodou, kterou můžeme zjistit, zda má pacient RS. Řadí se mezi imunologické metody.
Nejedná se o nebezpečnou metodu a nijak nemůže pacienta ohrozit. Analýzou mozkomíšního moku se dozvíme o zánětlivých buňkách, které jsou přítomny
v likvorových cestách. Pokud má pacient ataku, je těchto buněk v těle nadmíru. Dozvíme se o přítomnosti protilátek, které mají za úkol odstranit rozpadlý myelin.
Tyto protilátky nazýváme plazmatické buňky a rozpadlé obaly nervových drah
jako makrofágy.

Můžeme se zde dočíst i o elektrofyziologické metodě evokovaných potenciálů. Vyšetření nemá pro pacienta žádné vedlejší účinky ani pro něj nepředstavuje zátěž. Evokované potenciály vyšetřují funkci nervových drah. Zjistíme tak funkci zrakového


a sluchového systému, drah vedoucích hybnost či citlivost, zpracování signálu kůrou mozku. (Havrdová a kol., 1999; Havrdová 2005)
Havrdová a kol. (1999, s. 51): „Porušení těchto drah v jejich průběhu se projeví zpomalením rychlosti vedení nervového vzruchu, eventuálně snížením amplitudy obvyklých vln, zobrazených tímto vyšetřením. Postižený myelin není schopen převádět vzruch dostatečně rychle. V akutním stavu můžeme několik prvých dnů u těžších poruch hybnosti či zraku vidět i úplný blok vedení, odpovídající neschopnosti čerstvě demyelinizovaného vlákna převést vzruch vůbec (vlna, která má své normální umístění, zmizí přechodně zcela).

Abnormální nálezy ve více než jednom z těchto systémů jsou důkazem pro to,


že postižení nervového systému je způsobeno více než jedním ložiskem –
je víceložiskové, ačkoli se pouhým klinickým vyšetřením může ještě jevit jako jednoložiskové. Tím tyto abnormní nálezy evokovaných potenciálů podporují diagnózu RS. V době, kdy neexistovala MRI, byly nejvýznamnější laboratorní metodou
pro určení diagnózy RS.“
Jestliže nemáme k dispozici CT nebo MRI, lze využít perimyelografii PMG. Vyšetření se provádí naplněním vaku mozkomíšních plen (v oblasti bederních obratlů) kontrastní látkou.

V neposlední řadě používáme klinické vyšetření, vyšetření očního pozadí. (Havrdová a kol., 1999)




Léčba
Na RS neexistuje účinná léčba, která by zbavila pacienta zcela příznaků RS. Během posledních let, ale dokážeme úspěšně zabránit postupování nemoci a zhoršování stavu. Nejsme si zcela jisti tím, čím je roztroušená skleróza způsobena. Nedokážeme určit proč některý pacient může žít s RS několik desítek let a nemá problémy s koordinací pohybů horních ani dolních končetin a jiný je naopak plně invalidizován během pár let.
Podle Havrdové a kol. (2004) a Havrdové (2005) léčba RS obsahuje léčbu akutní ataky, léčbu příznaků nemoci a omezení aktivity nemoci. Symptomatická léčba snižuje prohlubování příznaků nemoci jako je deprese, spasticita, únava, třes nebo brnění. Příznaky se objevují většinou v závislosti na atace a někdy nevymizí ani po odeznění ataky.
Methylprednisol, kortikoidy neboli kortikosteroidy se řadí mezi léky podávané pacientovi při akutní atace. Protože medikamentózní léčba kortikosteroidy má mnoho nepříznivých vedlejších účinků, je vhodné předcházet těmto negativním vlivům.
Mezi preventivní opatření patří podávání vápníku a vitaminu D, zabránění výskytu cukrovky, infekcí a psychických problémů. Je třeba dávat pozor na hypertenzi, ischemickou chorobu srdeční, strie a akné. (Havrdová a kol., 1999)
Léčba s cílem omezení aktivity nemoci je dlouhodobá a dochází k ovlivnění průběhu nemoci, snížení atak, měla by vést k tomu, že choroba nebude pokračovat
tak rychle. Používají se k tomu léky první, druhé a třetí volby.

Léky první volby zahrnují Interferon-beta, Natalizumab, Glatiracemer acetát. Interferon-beta působí protizánětlivě, tlumí množení aktivovaných buněk a podporuje imunitní systém. Léčba Glatiracemer acetátem je účinná zejména na počátku zánětlivého procesu. Není tedy prokázán pozitivní účinek u pacientů s pokročilejší formou RS. (Havrdová a kol., 2004)
Tysabri neboli Natalizumab je lék, který byl schválen teprve v roce 2004. Využívá se pro léčbu remitentní formy RS. Většinou se indikuje v případě, kdy není účinná léčba pomocí Interferonu-beta nebo Glatiracemeru acetát. (Havrdová a kol., 2004; Procházková in Roska, č. 1, ročník 24, 2007)

Havrdová a kol. (2004, s. 54): „.Mechanismem účinku léku je zablokování vstupu zánětlivých buněk do CNS. Natalizumab je protilátka proti molekulám,


které nacházíme na aktivovaných lymfocytech, a které jim umožňují přilepit se na cévní stěnu a tudy vniknout do tkáně. Navázání protilátky na tyto molekuly vede k tomu,
že se aktivované lymfocyty do tkáně CNS nedostanou a zánětlivá aktivita je tak dramaticky omezena.“
Stejně jako před patnácti lety byl velkou nadějí objev Interferonu-beta, je dnes vkládána naděje do léku zvaného Tysabri. Je vhodný pro pacienty s aktivním zánětem, který je schopen ujít alespoň tři sta metrů bez opory a bez zastavení. Podle Kurtzeho stupně škály se jedná o 4.5 stupeň (příloha č. 6). Účinnost Natalizumabu je pouze v 68%. Dosud není znám lék, který by uměl nahradit poškozená nervová vlákna
v progresivní fázi nemoci RS. (Havrdová a Krasulová in Roska, č. 3, ročník 25, 2008)
Pacient musí splňovat přísná kritéria pro zahájené léčby Natalizumabem. (Krasulová in Roska, č. 2, ročník 25, 2008)

Havrdová a kol. (2004, s. 55): „Léky druhé volby jsou intravenózní imuglobiny.

Nitrožilně podávané vysoké dávky protilátek od zdravých dárců se podávají lidem, kteří mají vrozený defekt tvorby protilátek, a jejichž imunitní sytém by si tedy neporadil ani s nejlehčími infekcemi. Dále se používají k léčbě těžkých stavů, kdy hrozí selhání imunity, a v posledních letech i k léčbě některých autoimunitních onemocnění.“
Mezi léky třetí volby patří Azathioprin, který snižuje aktivitu lymfocytů. Brání spojení stavebních částí nukleových kyselin. Ty jsou důležité pro množení buněk. Azathioprin má největší účinek na citlivé buňky, které se intenzivně množí. Azathioprin je užívaný přes třicet let.

Cyklosporin A, mykofenolát, mitoxantron a cyklofosfamid jsou další skupinou léků zvanou cytostatika. Ty brání množení buněk a to zejména těch, které se množí velmi rychle. Využívají se i k léčbě onkologických onemocnění jako je rakovina. (Havrdová a kol., 1999; 2004)

RS léčíme také protizánětlivými léky, vitamíny či antidepresivy.
Mezi nemedikamentózní léčbu se řadí i cvičení. Nejznámější je jóga. Jsou to ale i rekondiční cvičení, léčebná tělesná výchova aj. Dále jsou velmi prospěšné terapie, například fyzioterapie, ergoterapie, hipoterapie či balneoterapie. V neposlední řadě můžeme využívat úpravu jídelníčku, akupresuru, alternativní medicínu, masáže, Vojtovu metodu nebo polohování. Důležité je, aby bylo zahájení léčby co nejdříve
po rozpoznání diagnózy a také, aby byla dlouhodobá. Mnohdy to vyžaduje pacientovu trpělivost. (Havrdová a kol., 1999; 2004)
I když časté kouření marihuany je spojováno s vedlejšími účinky (problémy s pamětí, snížení imunity, vliv na psychiku osobnosti), v posledních letech
je ale diskutována léčba marihuanou.

V centru RS se dělaly pokusy s léky s výtažkem z marihuany, které byly vyrobeny z rostliny marihuany. Nejednalo se tedy o chemickou náhražku. Je prokázán efekt na bolest a elasticitu, ale ne u všech pacientů. Nejčastěji pacienti marihuanu požívají v jídle. (Havrdová in příloha časopisu ROSKA, č. 4, ročník 25, 2008)


www.aktivnizivot.cz/aktivni-zivot/zivot-s-roztrousenou-sklerozou/marihuana/: „Marihuana obsahuje chemickou látku THC (tetrahydrocanabinol), která se v mozku váže na receptory (přijímače signálů), o nichž už lékaři vědí, že jsou spojeny
s emocemi, s vnímáním bolesti a také s pohybem. (…) Uvolňuje třes a svalové spazmy (roztroušená skleróza), mírní bolesti (rakovina, AIDS), snižuje nitrooční tlak (zelený zákal), podporuje chuť k jídlu (nechutenství, při chemoterapii, AIDS), celkově uvolňuje.“


1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   ...   19


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©kagiz.org 2016
rəhbərliyinə müraciət