Ana səhifə

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta


Yüklə 0.55 Mb.
səhifə4/19
tarix10.06.2016
ölçüsü0.55 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   19

Psychické zvláštnosti osob se somatickým onemocněním



Vágnerová (1999) uvádí, že přijetí nemoci záleží na postoji k vlastní chorobě, ztotožnění se s rolí nemocného. Každé somatické onemocnění ovlivňuje i chování, prožívání a psychiku člověka. Obranné reakce jsou u každého individuální. Zpracování zátěže probíhá v několika fázích (viz 2.4 Přijímání nemoci).
R. S. Lazarus sec. cit. Vágnerová (1999, s. 64) rozlišuje dva druhy chování, zaměřeného na vyrovnání se s těžkou chorobou:

  • „Zvládání (coping) zaměřené na řešení problému. Volba takového přístupu závisí na situaci, na tom, zda si nemocný myslí, že má vůbec nějakou možnost něco udělat. Pokud soudí, že nelze dělat nic,
    zvolí si následující variantu.

  • Zvládání (doping) zaměření na obranu vlastních pocitů, tj. redukci negativních zážitků a na udržení přijatelného emočního komfortu.
    Tato strategie je v podstatě volbou úniku od problému, který nemocný nedovede řešit. Nejde zde o změnu situace, ale pouze o změnu jejího hodnocení. Nemocný ji zkresluje, chová se jako by neexistovala apod.
    J. Ratliff-Crain a A. Braun (1990) označují takový typ strategie
    jako paliativní doping. Objevuje se v těžko řešitelných a silně stresujících zátěžích, jako např. progredující, nevyléčitelné onemocnění. Je typický změnou hodnocení traumatizující situace, již nelze zásadnějším způsobem ovlivnit. Míra úspěšnosti bývá různá.“

Taková chování se objevují ve druhé fázi smíření se s chorobou, což je fáze postupného přijímání nemoci. V této fázi rozlišujeme dva typy základního obranného mechanismu. Jedná se o únik nebo útok. Příkladem útočného chování je negativismus


či agrese. Únikových cest bývá více druhů, únik k pracovním aktivitám, do fantazie, apod. (Vágnerová, 1999)

Nelze jednoznačně určit, že aktivní řešení problému za které považujeme agresi, hledání viníka nebo kompenzaci, označujeme za pozitivní přístup k zátěži. Naopak nemůžeme říci, že regrese, únik do nemoci, racionalizace, popření či potlačení,


které se řadí k pasivním technikám přístupu k náročné životní situaci, jsou nesprávné. (Opatřilová, 2006)

Opatřilová (2006, s. 70): „V praxi je obtížné rozlišit, jestli jde o reakci agresivní či únikovou. Příkladem může být sebevražda, kdy jde o krajní řešení formou úniku


nebo ji lze pojímat jako agresi obrácenou vůči vlastní osobě. Pro pochopení je nezbytná znalost motivace jedince.“
Havrdová a kol. (2006) popisuje stav deprese, který se pojí nejenom s RS,
a píše o tom, že se pacienti bojí si ho přiznat. Mají pocit, že se jedná o něco ponižujícího, nepřijatelného. Návštěva psychologa či psychiatra je pro ně nálepkou „blázna“. Deprese většinou sama neodezní. Pokud se neléčí, může přejít v chronickou. Vede k problémům v komunikaci a interakci s blízkými osobami. V krajním případě dochází až k sebevraždě.

Důležitým faktorem přijatelnosti nemoci je bolest, což je velice subjektivní vlastnost choroby. Dále míra soběstačnosti a samostatnosti pacienta. Emoční postoj k nemoci často doprovázejí pocity jako je strach, smutek a někdy deprese.


Mohou se objevovat také pocity, že se s danou situací nikdy nevyrovná a objevují se suicidální tendence. Člověk si myslí, že ztráta zdraví znamená ztrátu jeho dosavadního smyslu života, nemá žádnou motivaci žít dál. (Vágnerová, 1999)
Pro srovnání Křivohlavý (1989) popisuje změnu člověka, když se stane pacientem. V důsledku nemoci mění člověk postoj i k sobě samému.
Mění se sebehodnocení, sebeúcta i sebevědomí. Psychika pacienta se mění v závislosti na tom, jak postupuje a mění se jeho nemoc. Křivohlavý (1989) dělí fáze nemoci
na nultou, kdy má pacient obavy a strach, mohou se objevovat vegetativní změny
a psychické příznaky. Další fází je tzv. výkřik, kdy je pacient v šoku, nevěří tomu,
co se vlastně stalo. Po odeznění těchto reakcí se dostavuje období popírání onemocnění. Pacient se uzavírá sám do sebe, nechce vědět žádné informace o nemoci ani o stavu,
ve kterém se nachází. Poté přichází opačné pocity, kdy má pacient vtíravé myšlenky, kterým se nedokáže ubránit. Neustále přemýšlí o vlastní chorobě, jde o první krok
ke zvládnutí situace. Nadchází vyrovnání a smíření se s nemocí. Ne však všichni pacienti musí zákonitě projít všemi těmito fázemi, mohou se dostavit v jiném pořadí, některý pacient nemusí vůbec dojít ke smíření. Pokud je člověk upoután na lůžko, mění se nejen jeho zájmy, priority, ale i životní rytmus, citové vztahy, vztah k vlastnímu tělu a časové a citové povědomí.

Vymětal (1994, s. 29): „Lidský duševní život a chování jsou výsledkem osobnostních a situačních proměnných (tzv. interakcionalismus). Osobnost člověka


je jedinečný celek vlastností a vztahů, majících svoji strukturu, dynamiku a vývoj. (…) K obraně sebepojetí a k překlenutí náročných životních situací (konflikt, frustrace, deprivace, stres) slouží psychické obranné mechanismy: racionalizace, popření, identifikace, kompenzace, sublimace, odčinění, disociace, opačné reagování, somatizace a regrese. Psychicky stabilní a zralý jedinec zátěž zvládá převážně přímo – na základě zkušenosti a rozumově. Nemoc, úraz apod. přinášejí pacientovi a rodině zátěž, se kterou se musejí vyrovnat, neboť jí doprovází obavy a omezení.“
„Kvalita života pacienta je do jisté míry ukazatelem toho, jak pacient zvládá svou obtížnou situaci. Na tom, jak se tato dimenze jeho života vytváří, mají vliv mnohé faktory.“ (Křivohlavý, 1989, s. 78).

Křivohlavý (1989) dále uvádí, že mezi faktory ovlivňující fyzický stav pacienta patří osobnost, charakter, temperament a psychika jedince, jak funguje jeho organismus a schopnost sebeobsluhy. Je důležité, jak je pacient odolný či flexibilní


a zda je optimista, ale také jaké má předchozí zkušenosti a dovednosti. Materiální, ale zejména sociální prostředí mají podíl na kvalitě života pacienta. Je známo, že pokud nás neopustí blízcí přátelé, jsme obklopeni lidmi, na které se můžeme spolehnout, máme partnera, který je nám oporou a máme pocit, že patříme do určité sociální skupiny,
je pro nás mnohem lehčí období při zjištění své diagnózy.
„Pod vlivem onemocnění se mění i potřeba seberealizace. Její uspokojení
je mnohem obtížnější a vzhledem k proměně osobně významných hodnot leckdy
až bezvýznamné. Nemocný se mnoha ambic vzdává, protože ví, že jsou nedostupné, nebo proto, že ztratily svou původní hodnotu. V současné situaci jsou pro něho důležitější jiné věci, a seberealizace mívá tudíž jiný obsah. Člověk přijímá roli nemocného, který má svá privilegia, ale nemá už mnohé povinnosti, jehož samostatnost je nějakým způsobem omezena, který už nemusí prokazovat žádné kompetence. Vzácněji může pod vlivem choroby dojít k akcentaci této potřeby, člověk se snaží dosáhnout nějakého cíle právě proto, že jeho čas i možnosti jsou nějakým způsobem omezeny a on si toto omezení uvědomuje. Takový motiv je vyjádřením potřeby dokončit určitý životní plán, který dával jeho životu smysl a dovršení tento smysl –
a tím i hodnotu celého jeho života – potvrzuje.“ (Vágnerová, 1999, s. 71).
Podle Vágnerové (1999) je u osob se somatickým onemocněním vyšší potřeba otevřené budoucnosti a pozitivní prognózy, potřeba citové jistoty a bezpečí. Potřeba stimulace a nových zkušeností se zpravidla snižuje. Mění se hierarchie psychických potřeb, například nemocný má nižší nároky na změnu, bývá apatický, vyžaduje přítomnost blízké osoby. Člověk hledá znovu svoji identitu, mění se jeho společenské postavení, společenské a pracovní role i smysl života. Hůře jsou společností akceptování jedinci, jejichž postižení či nemoc mají vliv na zevnějšek.


1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   19


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©kagiz.org 2016
rəhbərliyinə müraciət