Ana səhifə

Galerie významných antropologů (a vědců důležitých pro rozvoj antropologie) (C až Ch) Cabanis


Yüklə 0.58 Mb.
səhifə1/14
tarix13.06.2016
ölçüsü0.58 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   14
Galerie významných antropologů (a vědců důležitých pro rozvoj antropologie)

(C až Ch)
Cabanis, Pierre-Jean-Georges (5. 6. 1757, Cosnac, Francie – 5. 5. 1808, Rueil-Malmaison, Francie), francouzský lékař, fyziolog; veřejný činitel v údobí *Velké francouzské revoluce, dědic osvícenských naturalistů a *encyklopedistů a vitalistických tezí montpellierské lékařské školy, jehož teze předznamenaly *esencialismus *rasové ideologie 19. století. Již během studií medicíny se díky svým zájmům o literaturu a politiku seznámil v salonu, který vedla v Auteuil vdova po *Helvétiovi, s předními představiteli francouzského *osvícenství Condillacem, *Condorcetem, d’Alembertem, D’Holbachem, Diderotem, Turgotem, Marmontelem, Mirabeauem, de Nemoursem nebo Sieyèsem. Salon v Auteuil navštěvovali rovněž filozof Pierre Claude François Daunou, student exotických populací Constantin François Volney a armádní důstojník a budoucí ideolog Destutt de Tracy. Benjamin *Franklin umožnil Cabanisovi stát se 21. července 1786 zahraničním členem Americké filozofické společnosti. Po pádu Bastily Cabanis úzce spolupracoval s Honorém Gabrielem Riquetim de Mirabeauem a podílel se na činnosti politického klubu Společnost 1789, který usiloval o sblížení Lafayettova a Mirabeauova křídla; později se však připojil k jakobínům. Cabanis byl ošetřujícím lékařem Mirabeaua v poslední fázi jeho choroby a musel se v dubnu 1791 ve spise Journal de la maladie et de la mort d’Honore-Gabriel-Victor Riquetti Mirabeau (Deník o Mirabeauově nemoci a smrti) hájit z obvinění ze zanedbání lékařské péče. Byl jmenován do pětičlenné komise pověřené dohlížením na správu pařížských nemocnic a své *názory na reformu francouzského nemocničního systému shrnul ve spisech Observations sur les hôpitaux (Poznámky o špitálech, 1790) a Quelques principes et quelques vues sur les secours publics (Několik pravidel a náhledů týkajících se fungování veřejné zdravotní pomoci, 1803). Dne 6. dubna 1795 byl Cabanis jmenován profesorem hygieny a 22. srpna téhož roku se stal členem výboru veřejného vzdělávání. Po založení Francouzského institutu (Institut de France) v říjnu 1795 vystoupil Cabanis v rámci Třídy morálních a politických věd v letech 1796 až 1797 s šesti přednáškami zaměřenými na souvislost mezi lidským fyzickým a morálním bytím a společně s Destuttem de Tracym patřil mezi přední reprezentanty ideologického hnutí.

Ve studii Rapports du physique et du moral de lhomme (Vztahy mezi fyzickou a morální stránkou člověka, knižně poprvé 1802) Cabanis předložil materialistickou teorii lidského myšlení, v níž rozvinul Condillakovu tezi, že myšlení je transformovaný *vjem, a *La Mettrieho karteziánské argumenty z kontroverzní knihy ĽHomme-machine (1748, česky: Člověk stroj. Praha: ČSAV, 1958). Cabanisovo pojetí myšlení jako organických „výronů [sekrecí] mozku“ (la sécrétion de la pensée) vyvolalo rozpaky a pohoršení a bezpochyby přispělo ke Cabanisově marginalizaci v dějinách západní vědy. S lékařskými obory Cabanis spojoval utopické aspirace; vzdělávací politika založená na jejich poznatcích může podle jeho názoru vytvořit nové lidské schopnosti a smysly a zásadně tak přeměnit lidský druh. Cabanis věřil, obdobně jako *Buffon, *Condorcet, *Lamarck nebo Erasmus Darwin, v dědičnost získaných vlastností a zušlechťování lidstva chápal nejen morálně, ale i biologicky. Cabanis byl jedním z prvních francouzských autorů, kteří použili ve svých textech pojem *antropologie. Není však zřejmé, zda se Cabanis inspiroval přednáškami Immanuela *Kanta z roku 1798 nebo knihou Neue Anthropologie fürÄrzte und Weltweise (Nová antropologie pro lékaře a učence, 1790) od lipského lékaře Ernsta Platnera. V dubnu 1798 byl zvolen do shromáždění pěti set a společně se Sieyèsem a dalšími ideology podporoval nástup *Napoleona k moci. V posledních letech života se však novému režimu odcizil a stáhl se do ústraní.

Cabanisův intelektuální vývoj dokládá proměnu původního osvícenského *univerzalismu ve vědách o člověku v partikularismus *romantismu, přičemž *rasová teorie 19. století představovala jeden z produktů zmíněné transformace.

Calancha, Antonio de (1584–1654), španělský augustinián a kronikář. Od svých čtrnácti let se vzdělával v klášteře v Limě (Peru). Stal se *převorem v Trujillu a kronikářem augustiniánské provincie v Peru. Projevoval velký zájem o dějiny a kulturu *Inků a v touze po poznání indiánských památek procestoval celé Peru. Jeho hlavní dílo Crónica moralizada del orden de San Augustín en el Perú (Mravokárná kronika řádu svatého Augustína v Peru), 1. sv., 1638) a Crónica moralizada de la provincia del Perú del orden de San Augustín Nuestro Padre (Mravokárná kronika řádu našeho otce sv. Augustína v provincii Peru, 2. sv., 1653, zčásti jej napsal Bernardo de Torres) obsahuje zajímavá data k studiu dějin a *etnologie Peru.

Callahan, Errett (17. 12. 1937, Lynchburg, Virginie, USA), americký archeolog; představitel moderní *experimentální archeologie. Specializuje se na *technologii výroby kamenných nástrojů a dalších archaických technologií. V 60. letech 20. století začínal se štípáním kamene jako samouk. Po dokončení studií nastoupil na počátku 70. let jako profesor antropologie na Commonwealth University v Richmondu (Virginie, USA). Zde záhy založil kurzy Living Archaeology, v nichž kombinoval akademické studium s praktickou výukou technologií a experimentálními terénními kurzy. V 70. letech uskutečnil řadu experimentálních projektů: 1972 – The Old Rag Project (přechodné sídliště ze staršího woodlandského období v Blue Ridge Mountains ve Virginii), 1973 – The Wagner Basalt Quarry Project (přechodné sídliště z období *pouštní kultury Severní Ameriky v severní Arizoně) a mezi lety 1974 a 1979 – několikafázový Pamunkey Project (zaměřený na subsistenční systém mladšího woodlandského období v Tidewater ve Virginii – živě fungující indiánská *vesnice na řece Pamunkey ve Virginii, napodobující život, jaký v té oblasti vedli *indiáni před příchodem evropských kolonistů) aj.

Díky těmto komplexně pojatým projektům, zahrnujícím vše od *replikace technologií po stavbu domů, se podařilo shromáždit velké množství dat, která významně obohatila experimentální archeologii a přispěla k porozumění hlavně technologiím sledovaných období. V této etapě výzkumu navázal Callahan spolupráci s dánskými, nizozemskými a švédskými archeology zkoumajícími archaické technologie, jež kromě jiného vedla k založení zpravodaje The Flintknappers’ Exchange, určeného pro výzkumníky v oboru technologie štípání kamene.

V 80. letech Callahan překročil hranice experimentální archeologie a svých zkušeností s technologií štípání využil v oblasti umění (ve známost vešly především jeho fantazijní kamenné nože inspirované dlouholetým studiem dánských pazourkových dýk z přelomu pozdní doby kamenné a doby bronzové). Tímto počinem otevřel nové pole pro štípání kamene. V 80. letech také započal (nyní již „osvobozen“ od akademického prostředí) nabízet praktické *semináře doma v „Cliffside“ v Lynchburgu ve Virginii, kde se dodnes sjíždějí zájemci o technologii štípání. V prosinci 1989 se díky Callahanově iniciativě sešla skupina pedagogů a praktiků v oblasti archaických technologií v Gastonii v Severní Karolině a založila The Society of Primitive Technology. Z díla: The Pamunkey Project Phases I and II (Projekt Pamunkey, fáze I a II). Experimental Archeology Papers, 4 (1976).

Camper, Petrus (11. 5. 1722, Leyden, Nizozemsko – 7. 4. 1789, Den Haag, Nizozemsko), nizozemský lékař, anatom a antropolog; jeden z průkopníků *kraniometrie. Studoval v Anglii a ve Francii, od roku 1749 působil v Amsterdamu a po roce 1763 na univerzitě v Groningenu.

Camper navázal na dlouhou antropologickou tradici, která v pozadí přírodní rozmanitosti hledala ideální esteticky dokonalé typy a jejímiž představiteli byli kromě *Platóna a *Aristotela renesanční a raně novověcí autoři Pierre *Belon de Mans, Marco Aurelio Severino, Claude Perrault, Jan *Swammerdam a Gottfried Wilhelm *Leibniz. Camperova morfologická teorie, založená na metamorfóze anatomické stavby obratlovců, kterou poprvé prezentoval v přednášce proslovené roku 1778, zaujala Denise *Diderota a především Johanna Wolfganga *Goetha, jehož podle Petera Hannse Reilla inspirovala k vlastní teorii ideálních typů.

Petrus Camper se ve svém studiu *kraniální morfologie pokusil na základě měření tzv. faciálního úhlu prokázat, že estetická kvalita a krása je odrazem biologické a mentální nadřazenosti. Camper nicméně zůstal monogenistou (vedl například polemiky s polygenistou Johannem Meckelem) a potíral *předsudky vůči mimoevropským populacím. Z díla: Demonstrationes anatomico-pathologicae (Anatomicko-patologické demonstrace, 1760–1762, 2 díly).

Carter, Howard (9. 5. 1874, Kensington, Anglie – 2. 3. 1939, Londýn, Anglie), anglický archeolog a egyptolog. Od roku 1891 prováděl archeologické výzkumy a rekonstrukční práce na různých egyptských lokalitách. V roce 1922 objevil v Údolí králů ve staroegyptském Vesetu téměř neporušenou *hrobku *faraona *Tutanchamona; tento objev, který publikoval v letech 1923 až 1933 v třísvazkové knize, je všeobecně považován za jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů 20. století. Tutanchamonův *hrob je dosud jediným příkladem toho, jak bohatá byla výbava královských pohřbů, a široce dokumentuje skvělou úroveň výtvarného umění a uměleckého řemesla v dobách Nové říše po Achnatonově filozofickém převratu. Z díla: The Tomb of Tut-ankh-Amen (Hrobka Tutanchamona, 3 svazky, 1923, 1927, 1933; česky publikován 1. svazek: Carter, H. – Mace, A. C., Hrobka Tut-anch-amonova, 1926).

Casas, Bartolomé de las, *Las Casas, Bartolomé de.

Cassirer, Ernst (28. 7. 1874, Wrocław, Polsko – 13. 4. 1945, New York, USA), německý filozof a historik filozofie; představitel novokantovství, žák Hermanna Dojena. Cassirer svým dílem ovlivnil řadu významných evropských i amerických badatelů včetně antropologů: například Clifforda *Geertze (1926–2006), Arnolda *Gehlena (1904–1976), Talcotta *Parsonse (1902–1979) nebo Leo Strausse (1899–1973). V letech 1919–1933 působil jako profesor filozofie v Hamburku, pak emigroval do Anglie, kde pracoval na *univerzitě v Oxfordu, v letech 1935–1941 v Göteborgu, od roku 1941 *emigrace v USA, nejprve na univerzitě v Yale, od roku 1944 v New Yorku. Jeho základním tématem byly dějiny filozofie počínaje novověkem, které znázorňoval na příkladě vývoje teorií poznání a rozvoje kulturních forem. Zdrojem jeho úvah byla zejména transcendentální filozofie Immanuela *Kanta, modifikován teorií argumentace Gottfrieda Wilhelma *Leibnize.

Systematicky nahlíženo překonává Cassirer Kanta ve dvou ohledech: 1. Zařazuje transcendentální formy poznání do historického kontextu; 2. Dokládá, že každý druh poznání, to znamená nejen pojmové, jako je tomu u Kanta, lze konstituovat pomocí transcendentálních forem. Kantovo pojetí absolutního *a priori převádí do podoby relativního a priori, což mu umožňuje vyhnout se požadavku na formulaci absolutního systému vědění: teoretické systémy vědění a poznání jsou vždy historické, mohou však obsahovat některé apriorní pojmy. Formy teoretického poznání a vědění jsou tzv. symbolickými reprezentacemi skutečnosti, které mají rozhodující roli při utváření lidského *vědomí. To Cassirerovi umožňuje antropologickou definici člověka jako „živočicha užívajícího symboly“. Rozlišuje mezi třemi funkcemi symbolických reprezentací: 1. Výrazová funkce (například hrom je výrazem božího hněvu); 2. nazírací funkce (ukazuje svět v jeho každodennosti); 3. Významová funkce (pojmové symbolické systémy zprostředkovávají člověku smysl věcí). Prostřednictvím těchto funkcí se konstituují struktury duchovního světa člověka, a ty pak vytvářejí lidské kultury. Tato problematika tvoří obsah hlavního Cassirerova díla, Philosophie der symbolischen Formen, I–III, 1923, 1925, 1929 (česky: Filosofie symbolických forem, I–II, 1996). Cassirer se zabýval rovněž filozofickým výkladem pojmu funkce (Substanzbegriff und Funktionsbegriff [Pojem substance a pojem funkce], 1910) a problémem poznání (Das Erkenntnisproblem in der Philosophie und Wissenschaft der neueren Zeit, I–IV [Problém poznání ve filozofii a ve vědě nové doby, I–IV], 1906, 1907, 1920, 1957). Antropologicky je významný též slovensky vydaný Esej o človeku (Bratislava 1977).



Celsus, Aulus Cornelius (kolem 25 př. n. l.–kolem 50 n. l.), římský lékař a encyklopedista. Autor *encyklopedie pojednávající o filozofii, právu, medicíně, rétorice, zemědělství, válečném umění a dalších oborech lidské činnosti, z níž se však dochovaly pouze zlomky o medicíně (De medicina libri VIII [VIII knih o medicíně]). Nevynikal vlastními objevy, ale v tehdejší době známé poznatky o medicíně přehledně shrnul a tak je uchoval pro budoucí generace. Většina názvů, i dnes v medicíně používaná, pochází od Celsa, jeho jméno se však již v této souvislosti neužívá.

Cicero, Marcus Tullius C. (3. 1. 106, Arpinum, Itálie – 7. 12. 43 př. n. l., Formiae/Formia, Itálie), římský politik, právník, řečník a spisovatel. Jako *konzul v roce 63 př. n. l. potlačil Catilinovo spiknutí. Proslul jako odpovědný a svědomitý *úředník hájící neochvějně veřejné zájmy, stejně jako zájmy jednotlivců na soudě. V době prvního triumvirátu se musel stáhnout z veřejného života a věnoval se filozofii a obhajobám svých *klientů.

Morální problémy rozebral ve spisech De finibus bonorum et malorum (česky: O nejvyšším dobru a zlu. Praha: J. Otto [1896]), Tusculanae disputationes ad Marcum Brutum (česky: Hovory tuskulské věnované M. Brutovi. Praha: J. Otto, 1921; Tuskulské hovory. Praha: Samcovo knihkupectví, 1948; Tuskulské hovory; Cato starší o stáří; Laelius o přátelství. Praha: Svoboda, 1972) a De officiis (česky: O povinnostech. Praha: Svoboda, 1970). Politickým otázkám věnoval spisy De re publica (O státě) a De legibus (O zákonech). Jeho jazykově vytříbené dílo je nejen svědectvím své doby, mělo velký vliv nejen na římskou literaturu, ale na vývoj evropských literatur vůbec, zejména ve *středověku a v období *humanismu. Ve spise De natura deorum (česky: O přirozenosti bohů. Praha: Laichter, 1948) jako první v dějinách Evropy zdůvodnil etymologii a užívání slova *náboženství (religio).

V tradici stoického myšlení hovořil o *univerzálním *zákonu *přírody, na němž se účastní všichni lidé, a tudíž jsou si morálně rovni. Předznamenal tak pozdější vývoj přirozeně-právní teorie. Byl jedním ze zakladatelů republikánské tradice v politickém myšlení: *republika (res publica, tedy „věc veřejná“) je podle něj definována (a) společnou dohodou *občanů o *zákoně a právu, v čemž se projevuje nutný etický účel státu, a (b) směřováním ke vzájemné výhodnosti, přičemž tento aspekt doplňuje etickou náplň obce instrumentálním hlediskem „užitečnosti“.

Cieza de León, Pedro (1518[20], Llerena, Španělsko – 1584, Sevilla, Španělsko), španělský kronikář. Původně sloužil v Novém světě jako voják (od roku 1545 v Peru), později byl jmenován oficiálním kronikářem Indií. V roce 1550 se vrátil do Španělska a 1553 vydal v Seville dílo Parte primera de la crónica del Perú: que trata la demarcación de sus provincias: la descripción de ellas que trata las fundaciones de las nuevas ciudades, los ritos y costumbres de los indios y otras cosas extrañas dignas de ser sabidas (První část kroniky Peru, která pojednává o hranicích jeho provincií; jejich popis, který líčí založení nových *měst, *obyčeje a *zvyky indiánů a další věci hodné toho, aby byly známy). Dílo bylo ve své době často vydáváno a přeloženo do dalších jazyků. Segunda parte de la crónica del Perú que trata del señorío de los Incas yupanquis y de sus grandes hechos y gobernación (Druhá část kroniky Peru, která pojednává o panství Inků Yupanquiů a o jejich velkých činech a *vládě) byla vydána až v roce 1871 v Edinburghu a 1880 v Madridu. Další spisy se zabývají dějinami Nového Španělska, občanských válek v Peru apod.

Ciezovo dílo jako celek je možno považovat za jeden z nejobsáhlejších a nejobjektivnějších souhrnů informací o peruánské andské oblasti v předkolumbovském období a na počátku *conquisty, i když jeho autor na indiány pohlíží „svrchu“, jen jako na *divochy schopné krutosti a různých hanebností.



Clark, sir John Grahame Douglas (28. 7. 1907, Bromley, Kent, Anglie – 12. 9. 1995, Cambridge, Anglie), anglický archeolog a historik; stoupenec *neoevolucionismu. Inspiroval se antropologickými výzkumy kultury a východiska neoevolucionismu aplikoval na funkcionalistický model kultury; na tomto základě vytvořil *syntézu prehistorie světa. Z díla: Archaeology and Society (Archeologie a společnost, 1939), World Prehistory: A New Outline (Prehistorie světa: Nový obrys, 1969, 2.vydání, česky: Prehistorie světa, 1973), World Prehistory: In New Perspective (Prehistorie světa z nové perspektivy, 1977).

Clark Howell, Francis (27. 11. 1925, Kansas, USA – 10. 3. 2007, Berkeley, USA), americký paleoantropolog; profesor antropologie Kalifornské univerzity v Berkeley; jeden ze zakladatelů výzkumu lidských počátků v Africe. Vedl dlouhodobé interdisciplinární výzkumy pliopleistocenních *lokalit v údolí *Omo ve východní Africe a středopleistocenních lokalit Torralba a Ambrona ve středním Španělsku. Z díla: Early Man (Raný člověk, 1965).

Clarke, David Leonard (3. 11. 1937, Kent, Anglie – 28. 6. 1976, Cambridge, Anglie), anglický archeolog. Teoretik a kritik základních archeologických metod a konceptů; zakladatel tzv. *analytické archeologie. Z díla: Analytical Archaeology (Analytická archeologie, 1968).

Clifford, James T. (26. 6. 1945, Bethlehem, USA), americký kulturní antropolog a historik. Zásadním způsobem ovlivnil současnou *antropologii, ačkoli nezískal žádné formální vzdělání v oboru. Studoval postupně na *univerzitě ve Stanfordu (MA, 1968) a na Harvardově univerzitě (Ph.D., 1977). V současnosti působí na kalifornské univerzitě v Santa Cruz.

K antropologii se Clifford propracoval prostřednictvím studia *archivů ve Francii a v Nové Kaledonii, kde se zabýval studiem dokumentů o misionáři Mauriceovi Leenhardtovi (1878–1954), který v letech 1905–1926 podnikl výzkum v melanéské (viz *Melanésie) Nové Kaledonii u Kanaků. Výsledkem jeho výzkumů v archivech byla jeho úspěšně obhájená dizertační práce, kterou později publikoval pod titulem Person and Myth: Maurice Leenhardt in the Melanesian World (Osoba a mýtus: Maurice Leenhardt v melanéském světě, 1982). Dizertace a její publikovaná *verze se staly základem Cliffordovy problematizace role etnografa a antropologa při reprezentaci „toho druhého“. Analyzuje okolnosti a podmínky, za nichž etnografové a antropologové konstruují předmět svého zájmu a usiluje o identifikaci strategií a nástrojů, které k této konstrukci používají. Na straně jedné jsou pozorovaná fakta a na straně druhé způsoby jejich záznamu a následné využití při psaní etnografií. Clifford svým přístupem změnil způsob, jakým čteme texty a jejich prostřednictvím jejich autory; především však změnil náš pohled na antropologii a její budoucí směřování.

Clifford pracuje s pojmem *kultury v pojmech artikulace, *hegemonie a protisměrné hegemonie, přičemž podobně jako Stuart Hall (narozen 1932) nakládá s pojmem hegemonie ve smyslu, jaký mu dal italský marxisticky orientovaný badatel Antonio *Gramsci (1891–1937); tedy takový systém vládnutí, ve kterém vládnoucí síly udržují svou *moc pomocí konsenzu s těmi, které ovládají. Clifford se domnívá, že se antropologie stala obětí svého vlastního úspěchu, neboť antropologický koncept kultury přesáhl relativně úzký rámec antropologie, a to navzdory úsilí zúžit význam pojmu kultura, které je výrazem snahy zachránit pojem kultury pro antropologii. Kultura se dnes klene nade vším, neboť s pojmem kultury pracují různé vědní disciplíny a zájmové skupiny: „kultura politiky“, „kultura teenagerů“, „firemní kultura“, zkrátka „kultura zejména čehokoli“. A tak nadále pokračuje eroze a inflace pojmu kultura. Kultura proto nemůže nadále plnit centrální kategorii antropologie. Definice kultury jako kategorie zahrnující různé směsice tříd věcí, jevů a idejí jsou napadány, opouštěny, obhajovány, zužovány; koncept kultury jako takový však již podle Clifforda nejen nemůže stát v centru oboru, ale již takovou pozici ani nedrží.

Výrazem Cliffordova antropologického přístupu i *názorů je sborník Writing Culture: The Poetics and Politics of Ethnography (Psaní kultury: Poetika a politika etnografie, 1986), který redigoval společně s Georgem *Marcusem (narozen 1946). Kniha je sborníkem příspěvků z konference v Santa Fe, která se uskutečnila v roce 1984. Tento spis, považovaný za přední dílo *postmoderní antropologie, vyvolal rozsáhlou diskusi v antropologii a dalších oborech. Z dalších děl zasluhuje pozornost The Predicament of Culture: Twentieth-Century Ethnography, Literature and Art (Kultura v prekérní situaci: Etnografie, literatura a umění ve 20. století, 1988). Clifford se zde zabývá kritikou modernistických distinkcí mezi *vědou a *literaturou, pravidly antropologického *diskurzu a problémem etnografie jako literárního žánru, věnuje se též srovnávacímu čtení děl klasiků antropologie a koloniální literatury, reflektuje kritiku *orientalismu Edwarda W. *Saida a vyvozuje z ní implikace pro antropologický diskurz. V publikaci Routes: Travel and Translation in the Late Twentieth-Century (Cesty: Cestování a překlad v pozdním dvacátém století, 1997) se zabývá lokálními reakcemi na *globalizaci a rozpracováváním konceptů pro zachycení kultur v pohybu a jejich míšení, turistikou, *migracemi, *diasporami, folklorismy a muzejními reprezentacemi.

Informace o Cliffordových názorech na antropologii a koncept kultury lze načerpat také z knihy rozhovorů On the Edges of Anthropology (Na okrajích antropologie, 2003).

Coles, John (25. 3. 1930, Brampton, Ontario, Kanada), britský archeolog; profesor na University of Cambridge. Zabýval se zejména problematikou archeologie doby bronzové v Evropě, *experimentální archeologií (první syntetizující studie na tomto poli) a spolu s manželkou Bryony výzkumem mokřiných lokalit na Britských ostrovech; jejich práce v této oblasti byla soustředěna hlavně na lokalitu Somerset Levels, kde se v příznivých podmínkách dochovaly dřevěné cesty, základy domů a řada předmětů z organických materiálů, které významně pozměnily pohled na britskou prehistorii. V 90. letech 20. století obrátil pozornost k problematice prehistorických skalních rytin ve Švédsku. Z díla: Field Archaeology in Britain (Terénní archeologie v Británii, 1972), Archaeology by Experiment (Archeologie experimentem, 1973), Experimental Archaeology (Experimentální archeologie, 1979).

Colombo, Matteo Realdo (ca 1516, Cremona, Itálie – 1559, Řím, Itálie), italský anatom a lékař. Byl žákem *Vesalia, posléze jeho kritikem a nástupcem na stolici *anatomie padovské *univerzity. Při určení polohy oční čočky, v popisu mediastina (mezihrudí), pleury (blány vystýlající hrudní dutinu) a peritonea (pobřišnice) byl přesnější než jeho učitel.

Nejvýznamnější však byly Colombovy výzkumy srdce a cév. Poté, co se seznámil s poznatky španělského lékaře a přírodovědce Michaela *Serveta (1511–1553), sám dokázal a jako první pozoroval (během *vivisekcí na zvířatech) malý oběh krevní a srdeční systolu a diastolu. V rámci medicínské literatury se poprvé zabývá popisem *klitorisu, který nazývá „sladkost, slast či rozkoš Venušina“. Z díla: De re anatomica (O anatomii, 1559). (Petr Bureš)



Comte, Auguste (19. 1. 1798, Montpellier, Francie – 5. 9. 1857, Paříž, Francie), francouzský filozof, matematik a sociolog; zakladatel *pozitivismu, průkopník *sociologie. Podle Comta vývoj lidstva prošel třemi stadii: teologické, metafyzické, pozitivní.

Jeho program „zvědečtění“ studia *společnosti, tedy připodobnění metod společenských a humanitních věd vědám přírodním, měl velký vliv na směr jejich rozvoje od filozofické spekulace ke sbírání fakt, tvorbě hypotéz, jejich empirickému ověřování apod.; prosadil se v rámci *behavioralismu a do radikálních důsledků byl doveden *logickým pozitivismem. Z díla: Cours de philosophie positive (Kurs pozitivní filozofie, 6 svazků, 1830–1842). (Pavel Dufek, Jaroslav Malina)


  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   14


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©kagiz.org 2016
rəhbərliyinə müraciət